Jdi na obsah Jdi na menu
 


co neradi vidíme

4. 4. 2014

 

sportzebrajpg.jpg
Chci psát o tématu, které mne velmi trápí.
Je to starostlivost nás všech o nemocné, či hendikepované lidi. A to ať z řad sportovců, či všech občanů jako takových.
Sem tam v televizi se dovídáme o případech, kdy je někdo nemohoucí, nesamostatný po úraze, či od narození a stát si s ním pohrává, co se příspěvků týče. Jednou je přidělí, podruhé sebere, potřetí prohlašuje, že dotyčný je simulant a podobně.
Ukazují se případy, kdy zloději ukradnou pacientovi vozíček, upravený automobil a stát se to doví a vyžaduje po dotyčných invalidech vrácení dotací. Klidně nepřispívá na pojištění těchto věcí proti krádeži, přestože dobře ví, že tito lidé nemají peněz nazbyt, se poté chová (jak to slušně nazvat) neeticky.
Někteří invalidní lidé jsou odkázáni na různé jiné drahé pomůcky, ale stát jim nepomůže.
Až zoufalá volání vyslyší občas nějaká televize, vše zveřejní, tak poté přijde vždy ochotná sbírka od občanů a ti pomohou. Proč se vybírají peníze pro nemocné, kteří nemají na zaplacení operace v zahraničí, když to u nás neumíme a stát nechce dát ani vindru? Proč…takových proč je plno.
To jsou věci, kterým nerozumím a vždy se u takových reportáží stydím.
Argument, že nejsou peníze a že někteří simulují, či přehánějí, taky pokulhává.
Pan Babiš, který teď uvádí v televizi, jak investuje státní peníze do bank a vydělává miliony na úrocích, by podle mne měl tyhle neočekávané příjmy dát právě na tuhle problematiku. Určitě je utratí lépe. Lépe podle svého nového politického nadhledu.
Slyšel jsem, že kultura státu se pozná podle veřejných záchodků. To se částečně u nás zlepšilo, ale srovnání s Německem, Francií, Rakouskem je stále špatné. To ale podle mne není to nejhlavnější srovnání.
Myslím si, že právě péče o nemocné a hendikepované občany je to nejlepší srovnávací kritérium.
A tady si troufnu říct, že jsme na tom prachbídně. Znovu říkám, že žádné výmluvy o zneužívání neobstojí.
Moc se o tom veřejně nemluví, protože je to velmi a velmi trapné.
Když se o tom s kýmkoli bavím v hospodě, či na úřadě, tak všichni o tom vědí, všichni přitakávají, ale raději o tomto tématu nechtějí více mluvit. Šak jsem přispěl na Honzíka, Alenku či někoho jiného, říká občas někdo. Je to chvályhodné, ale to by se měl stydět úplně někdo jiný. Kdo? Posudkový lékař, pracovnice sociálního odboru a především my všichni za naše politiky (a jejich změny v zákonech) na jakékoliv úrovni.
Dostávám se k tomu, že tato oblast by měla být i jednou z priorit naší nové strany PRO Sport a Zdraví (píšu název dobře? a pokud ano, je to pěkná blbost) minimálně ve vztahu k bývalým i někdy současným sportovcům po úrazu, či nemoci způsobené nejen sportem.
Představte si hypoteticky, že Martina Sábliková za třicet let třeba vážně onemocní a bude upoutaná na invalidním vozíku, budou lidé nadšeně přispívat na svoji bývalou sportovní ikonu těchto let? Možná ano, ale je dlouhá řádka sportovců, které si už dnes mnoho lidí nevybaví.
Příklad.
Kdykoliv se zeptám, jestli někdo zná českého krasobruslaře, který má nejvíce medailí z mistroství světa a Evropy (MS jedna zlatá, jedna stříbrná a stříbrná z ME), tak nikdy nikdo neuhodne Reného Novotného (ve spojení Novotný-Kovaříková trochu tuší). Mladí lidé vůbec neví, kdo to je. Takhle je sportovní sláva pomíjivá.
O to víc je potřeba se zabývat pomocí sportovcům, kteří mají zdravotní problémy a kteří důstojně reprezentovali naši vlast, kraj, okres, či obec.
Podle mne zapomínání v tomto případě je „blbá“ vlastnost, ale pohodlná.
A jestli mi vadí, že se neplatí daně, že se rozkrádá, že úplatky stále existují, že se utrácí zbytečně, že dotace jsou na blbosti (a stejně to musíme doplatit my všichni) a že……ano vadí, ale to, že se nepostaráme o nemohoucí, to mi vadí ze všeho nejvíce.
Jsme nová, mladá a snad i moderní strana a tohle je problematika, kde je potřeba něco udělat.
Uvidíme.