Jdi na obsah Jdi na menu
 


čtyřprocentní hrdina

8. 12. 2014

teplous.jpg

Homosexualita v politice.

Velmi mne zaujal tento článek, respektive zpráva v televizi.Polský poslanec Robert Biedroń byl v roce 2011 jako první k homosexualitě se otevřeně hlásící politik ve své zemi zvolen do varšavského Sejmu. Teď se navíc stal novým starostou města Słupsk ležícího v Pomořansku u Baltského moře. A po svém zvolení, které šokovalo nejen jeho odpůrce, oznámil, že bude všude jezdit na kole. A vzdal se tří limuzín, které měl mít k dispozici.

Snažil jsem se hledat na internetu nějaké zprávy o homosexuálních politicích, kteří se svou odlišností netají, nebo dokonce ji veřejně potvrzují.

A ty čtyři procenta není vůbec nijak málo.

Nikde jsem nečetl, ani neslyšel o nějakém tuzemském politikovi, který by předstoupil před své voliče a otevřeně jim neřekl: Já jsem gay.

Není to přitom proto, že by v naší politice nikdo z této menšiny nebyl. Politikové ale mají obavu z konce kariéry.

Na Západě je už ale drahnou dobu docela běžné, že uchazeči o veřejné funkce svou sexuální orientaci netají. A k postupu na vrcholné příčky politiky jim to nijak nebrání.

S prohlášením "Jsem gay a je to tak dobře" se před více než 10 lety o berlínskou radnici ucházel téměř neznámý německý politik.

A vyhrál.

U toho polského politika byly zajímavé reakce dotazovaných obyvatel města Słupsk.

Většina potvrdila, že jim to nevadí a že to prý bude možná lepší pro město.

A to prosím dobře víme jaké, že je Polsko křesťansky založené.

Mám za to, že se žádný otevřený homosexuál v tuzemské politice nepohybuje.

Česko tak ještě stále čeká na svého prvního vrcholného politika či političku, který, či která by se ke své sexuální orientaci, před svým zvolením, či v průběhu výkonu funkce, dobrovolně a hrdě přihlásila.

Proč tomu tak je?

Ačkoli tahle komunita netrpí perzekucí a homosexuálové jsou u nás v rámci EU v podstatě se životem spokojeni, atmosféra v politice a hlavně uvnitř politických stran je zcela odlišná.

Mám dojem, že jediným, o kterém to prasklo, byl za úřednické vlády Gustav Slamečka z Fišerovy úřednické vlády, který byl donucen se přiznat.

Nevím, proč se přiznání politikové tak brání, myslím si naopak, že to lidé respektují, vědí, že většinou nemají rodiny a tak mají více času na politiku, než na děti, vnoučata apod.

Nedávno jsem se setkal s přáteli od sdělovacích prostředků.

Ti mne utvrdili v tom, že v téhle branži je větší koncentrace homosexuálů. A je to prý ku prospěchu věci. Tihle lidé jsou více ctižádostiví, precizně se připravují a jsou velmi ke všem vstřícní, to platí i na ženy.

Vemte si třeba některé homosexuály z televize. Všechno vynikající profíci.

Navíc tihle odlišní lidé drží spolu a mají tak mnohem větší známosti na vysokých postech kdekoli, než ti ostatní.

Ti, nějak dobře postavení homosexuálové, dokonce žijí ve fiktivních rodinách, nebo si platí přítelkyni, se kterou se ukazují na veřejnosti. Snaží se na sebe neupozorňovat. Jezdí neutrálními auty za svými kamarády, aby nebyli nápadní apod.

Proč to ale všechno vlastně píši.

Proto, že mne opravdu zaujal pan poslanec Robert Biedroń, který se sám přiznal a byl s velkým náskokem zvolen starostou města v náboženském Polsku.

Beru to za takový celkem malý hrdinský čin.

Přeji všem starostům měst i obcí a samozřejmě i dalším homosexuálním politikům takovou odvahu. Je to mnohem lepší, než, když to na ně praskne.

Neberte to na lehkou váhu.