Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jazzová mše

29. 5. 2013

 

Jazzová mše
 
Přestože jsem katolík, tak po delší dobu jsem nezašel do kostela v Kuřimi.
Až 19.května tohoto roku.
Bylá krásná slunečná neděle odpoledne a kostel se zcela zaplnil. Něco kolem asi 100i návštěvníků v lavicích a za lavicemi a naproti asi min. 50desát muzikantů a zpěváků.
Pan farář byl nadšený, takhle plný svatostánek prý ještě neměl.
Kde ten nápad jazzové mše vlastně vznikl ?
Samozřejmě v restauraci, kde jinde ?
Pan Kadlec, náš „hollywoodský“ kameraman, se potkal právě kdesi v restauraci s dirigentem panem Podařilem , taky Alešem. Slovo dalo slovo a bylo to upečené. Zlaté hospody.
Co to je vlastně ta Jazzová mše Jaromíra Hniličky ?
Jazzová mše je patrně Hniličkova nejznámější skladba zkomponovaná navíc již koncem 6o. let minulého století. Propojením komorního duchovního sboru, mluvených pasáží z Bible a swingového orchestru s ponecháním charakterističnosti všech zúčastněných složek se Jazzová mše stala světovým počinem na českém hudebním poli i bezesporu naprosto ojedinělým počinem mazajícím rozdíly mezi hudebními styly s věkovými generacemi.
Premiéra tohoto díla se uskutečnila kdysi za hluboké totality v kostele Nejsvětější Trojice v Brně - Králově Poli.
Kvalita hudby Jazzové mše si vydobyla významné postavení v oblasti jazzové sakrální hudby. Toto vystoupení v kostele sv. Máří Magdalény v Kuřimi bylo ozdobeno aktivní účastí dvou velkých osobností Orchestru Gustava Broma: Jaromíra Hniličky, který zahrál part sólové trubky a Mojmíra Bártka, sólisty na trombón. Instrumentální část Jazzové mše zahrál Dechový symfonický orchestr brněnské konzervatoře za řízení Aleše Podařila. Zpěvy zajistila známá Beseda brněnská a kuřimský pěvecký sbor Pavlíny Zámečníkové. Spojené sbory řídil s Pavlínou  Petr Kolař.
Daly by se tady popisovat krásně znějící hlasy obou sborů, perfektní hudba s oběma hlavními sólisty, ale to by bylo házení hrachu o stěnu.
Mě nejvíce potěšilo například občasné pokývání hlavou autora, pana Hniličky, jak se mu vše líbilo. Rovněž jeho (nejen jeho) spontánní potlesk po zpěvu sborů.
Nebo dirigování pana Bártka, které spíše připomínalo radost z třináctého platu, než dirigentský zápal. Nebo jeho sólo na trombón přidušované „vodovodním“ zvonem, nebo-li dusítkem . Nádhera.
Rovněž pohled na pana faráře, jak si podupává ve svém kostele, byl zajímavý.
Mimochodem musím prozradit, že pan farář se stal novým členem sboru Pavlíny Zámečníkové.
A co se stalo na závěr ?
Obrovský dlouhotrvající potlesk , kdy všichni povstali a dali tak najevo díky za obrovský, v pravdě evropský, či dokonce světový zážitek.
Jo a akustika v našem kostele je taky světová.  

e5c2bcbec3b286aa2b62e3eb01d-1-.jpg